Vždy během recese dostávají ekonomové otázky na téma „odrážení se ode dna“. Lidé chtějí vědět, kdy už konečně bude lépe. A málokterý ekonom má odvahu říci pravdu: Nevím.
Ekonomie postrádá spolehlivé nástroje pro předpovídání hospodářského cyklu. Recese přicházívají nečekaně. Ekonometrické modely fungují stejně špatně jako dlouhodobé předpovědi počasí: začátkem srpna 2007 jsme neměli ani tušení o povodních, které měly za pár týdnů přijít.
Jisté je pouze to, že každý déšť jednou skončí a každá recese jednou přejde v oživení. Kdy to bude? Ekonomové diskutují stylem „písmenková polévka“ – zda půjde o rychlé oživení (typ V), o pomalé oživení (typ U), o rychlé oživení následované další recesí (typ W), nebo dokonce dlouhodobá stagnace poblíž dna (typ L). Používání těchto tvarových analogií signalizuje trpký fakt, že ekonomie nejenže není schopna přijít s kvantifikovatelnou prognózou, ale že dokonce panují rozpory o kladném či záporném znaménku hospodářského růstu během nejbližších několika čtvrtletí.
Předpovědní impotence ekonomie může vést laika k dojmu, že celá tato věda je pro kočku. To však zdaleka není pravda. Již nyní se totiž ukazuje, že zásahy ekonomů pomohly hospodářský propad podstatně zmírnit. Americká ekonomika zaznamenala podle posledních odhadů ve druhém čtvrtletí již jen 0,26 procenta pokles oproti prvnímu kvartálu 2009. Celkově zaznamenala americká ekonomika kumulativní pokles o 3,72 procenta v reálném vyjádření oproti čtvrtému kvartálu 2007, kdy recese v USA začala.
Lze 3,72procentní pokles kvalifikovat jako ekonomickou krizi či depresi? Nikoli, ta „oficiálně“ začíná až při více než desetiprocentním poklesu ekonomiky. Pro srovnání: během období 1929–33 poklesla americká ekonomika o 26,55 procenta, přičemž nejsurovější fáze propadu byla koncentrována do prvních dvou let. Rozdíl je v řádové čárce. Proč se nekonala nová velká deprese? Protože ekonomové tentokrát – navzdory dílčím výhradám – doporučili správné řešení. V roce 1929 znělo doporučení „nechte to vyhnít“ (purge the rottenness from the economy). Tak se i stalo, ale současně s „hnilobou“ odpadly desítky tisíc zdravých podniků a bank.
Tehdy se centrální banka snažila udržet silný dolar i za cenu prohloubení krize. Nyní jej nechala volně kolísat. Tehdy ekonomové mylně věřili, že příčinou krize je deflace, pokles cen. Snažili se deflaci zabránit administrativní regulací cen. Nyní víme, že deflace je pouze důsledkem poklesu objemu peněz v ekonomice. Tehdy prezident zvyšoval daně. Nyní prezident Obama ví, že zvyšovat daně během recese je holý nerozum, a neopakuje Hooverovu a Rooseveltovu cestu do pekel.
Veřejnost byla zděšena a pohoršena astronomickými částkami, které padly a ještě padnou na sanace bank a podporu ekonomiky. Každá injekce ze státního rozpočtu je velmi drahá, pokud má mít účinek. Podobné operace jsou vždy spojeny s neefektivním vynaložením části výdajů. Ale historie ukazuje, že finanční krize patří mezi výjimečné situace, kdy vládní zásah může problém vyřešit.
Začátkem 90. let utrpělo Švédsko těžkou bankovní krizi. Vláda okamžitě reagovala a doslova za pár let byl problém vyřešen. Když se ve stejné době utkalo s bankovní krizí Japonsko, uchýlilo se ke strategii „vyhnití“. Výsledek? Bankovní krize z počátku 90. let trvala téměř dvě desetiletí a plynule přešla v krizi roku 2008! Japonská ekonomika v prvním čtvrtletí 2009 propadla meziročně o 8,8 procenta. Veřejné finance Japonska jsou zatíženy největším dluhem na světě. Řešení v nedohlednu.
O autorovi| Pavel Kohout, autor je ředitelem pro strategii, společnost Partners
4. 8. 2009, Mladá fronta DNES