Forbes:Chudí boháči

 

Už vám někdo jako tutovku doporučoval investici do žhavé akciové emise nebo nákup složitého investičního produktu se zajímavým výnosem? Zbystřete. Smyslem těchto nabídek bývá zpravidla přesunout co nejvíce peněz z účtu investora na účet finančního ústavu. A ušetřeni nezůstávají ani ti nejnáročnější klienti.

Martin Tománek, investiční specialista Partners

Investoři jsou v základu všude stejní: všichni by si představovali vysoké výnosy a zároveň nízká rizika. A ani ti nejbohatší nejsou žádnou výjimkou. Jak dokládá i poslední velký průzkum investiční skupiny Legg Mason, jež po celém světě spravuje aktiva v hodnotě 673 miliard dolarů, jsou afluentní investoři - tedy ti, kteří by měli mít nejmenší starosti o svou existenci - celkově velmi konzervativní. Aktuálně v průměru drží 27 procent svých aktiv v hotovosti, 17 procent v nemovitostech, pětinu v dluhopisech a čtvrtinu v akciích. Na tom by nebylo nic překvapivého, tedy až na vysoký podíl hotovosti, a to i přes štědré výnosy na akciových trzích v posledních pěti letech.


Dříve to totiž bylo jinak. Před finanční krizí investoři drželi méně hotovosti a mnohem více akcií. Podle studie publikované ve Financial Analysts Journal ale klesl podíl akcií v portfoliích investorů na nejnižší úroveň za posledních více než 50 let. Zajímá vás, jaké to má a bude mít konsekvence? A co z toho se dotýká české bohaté klientely, z níž se postupně posunují trendy i mezi „chudší“ individuální investory? Čtěte dál.
Vzpomínky na burzovní krach v roce 2008 jsou patrně ještě příliš živé. Příčiny opatrného přístupu investorů ale můžeme hledat i jinde. Mnozí investoři se obávají dopadu extrémně uvolněné měnové politiky centrálních bank a vysokého zadlužení řady států. V poslední době se také připomínají geopolitická rizika, jako jsou nestabilita na Ukrajině nebo napětí v Jihočínském moři. V nejistém světě může zkrátka investor snadno nabýt dojmu, že „cash is king“. (Jenže řada z nich se brzy začne na akciový trh vracet. A jako obvykle v ten nejméně vhodný okamžik - tedy v době, kdy budou americké akcie a akcie nejvyspělejších ekonomik, o které jde především, už příliš drahé. )

Rozmístění aktiv bohatých individuálních investorů ale skrývá značné rozdíly v jednotlivých zemích. Tak například průměrný afluentní investor v USA má v akciích přes 40 % svého majetku. Na druhém místě se umístili Britové (31 %) a na třetím Švédové (29 %). Nejméně akcií v portfoliu mají naopak Italové, Švýcaři (v obou případech 17 %) a Němci (19 %). Italové zároveň patří mezi největší nadšence, co se týče dluhopisů, s 31 % majetku v nich nemají v Evropě konkurenci.

Velké rozdíly jsou i ve využívání služeb finančních poradců. Toho má 55 % amerických afluentních klientů. V Evropě se takto vysokému číslu, ovšem s nemalým odstupem, blíží nejvíce Italové (39 %) a Britové (34 %). Naopak nejméně jejich služeb využívají Němci (17 %).

Jak vycházejí v tomto srovnání čeští afluentní investoři? Tak především, odhaduje se, že v tuzemsku žije 50 až 70 tisíc osob, které disponují více než 100 tisíci dolary - tedy splňují kritérium pro nálepku „afluenta“. Vzhledem k tomu, že banky tomuto segmentu klientely věnují pozornost až v poslední době, neexistují u nás podobně detailní studie jako zmíněná Legg Mason. Proto si dovolím uvést několik postřehů z praxe:
Svým konzervativním charakterem je česká afluentní klientela srovnatelná s německou. Má tendenci držet malý podíl aktiv v akciích (průměrně 19 %) a naopak více spoléhat na investiční nemovitosti (24 %). Na druhou stranu nezřídka se u českých bohatých klientů setkávám s extrémními případy.

Například nejeden klient investuje téměř výhradně do realit, které mylně pokládá za bezrizikovou sázku. Koneckonců právě ty jsou jednou z nejčastějších investic českých afluentních investorů. K tomu je možné dodat jediné: i když jsou nemovitosti jednou z atraktivních tříd aktiv, mají i specifická rizika. Když pomineme otázku likvidity, tedy jak snadno můžete dům proměnit v hotovost, jen málo investorů může své nemovitosti dostatečně diverzifikovat geograficky a i z hlediska typu. Což je samozřejmě předpoklad veškerých investičních strategií. Druhá věc je, že právě nemovitostní trhy jsou náchylné k vytváření cenových bublin. Ostatně nedávná globální finanční krize začala v USA právě v sektoru realit. Ve stejné době se ovšem realitní bubliny objevily v mnoha dalších státech, například v Británii, Irsku nebo Španělsku…
Stále více afluentních investorů po světě si přitom nutnost diverzifikace svého majetku uvědomuje a vyhledávají odborné rady. Což souvisí i s druhým problémem typickým pro Česko. Odborné rady, které tu i nejbohatší (a také nejnáročnější) klientela dostává, nejsou vždycky tak nezávislé, jak se tváří. V Česku například platí, že se klienti mnohem častěji obracejí na služby bank než na finanční poradce. Nic proti tomu. Je to otázka výběru, která je daná částečně i tím, že mnozí finanční poradci se u nás zaměřují na masovou retailovou klientelu. Na našem trhu se navíc pohybuje mnoho finančních poradců, kteří jednoduše nemají potřebné znalosti a zkušenosti.

Bohužel zároveň platí, že jen několik málo bankovních domů je schopno afluentní klientele poskytnout skutečně kvalitní investiční služby, i když je inzerují. Konkrétně jsem se v praxi například setkal s klientkou disponující volnými aktivy v řádu několika desítek milionů korun, která využívá private banking jedné velké české banky. I přes delší plánovaný investiční horizont klientka držela téměř 70 % svého majetku v hotovosti, která jí přinášela prakticky nulový výnos, a 12 % majetku v korunových dluhopisech, které v současném prostředí nízkých úrokových sazeb prakticky představují riziko bez výnosu. Zbytek jejího portfolia tvořily komodity, jednorázově placené investiční životní pojištění a pár vyloženě spekulativních pozic, přičemž akciová složka byla naprosto zanedbatelná. Celkově se jednalo o portfolio výhodné pro banku, ale nevhodné pro klientku. A přestože nemám detailní informace o původním zadání klientky, lze takto nastavené portfolio jen těžko ospravedlnit i v případě velmi konzervativního klienta.

Jiný Čech, na nějž sedí charakteristika „afluentní klient“, mi vyprávěl, že od privátního bankéře odešel s nabídkou strukturovaného dluhopisu. Ten mu nejenže nedal šanci pochopit konstrukci daného cenného papíru, ale navíc na něj tlačil, aby investoval rychle.

To samozřejmě nemusí být pravidlo všude, ale přesto to o české nabídce investičních služeb leccos vypovídá… Ať už ale mluvíme o bankéřích nebo o poradcích, jedno je při pohledu do portfolií mnoha afluentních investorů v Česku jisté: jedná se o segment, kterému obecně nejsou poskytovány adekvátní investiční služby. Český majetný investor tu až příliš často odchází z finanční instituce se zajištěným fondem či jednorázově placeným investičním životním pojištěním. Případně s různými složitými nástroji, které právě bankéři potřebují prodat. Tyto finanční produkty byly přitom vytvořeny s jediným cílem -přesunout co nejvíce peněz od investora k bance či pojišťovně. Investoři jsou také velice často oslovováni různými makléři, kteří po telefonu slibují výnosy, jichž má být dosaženo nákupem žhavé akciové emise nebo spekulací na forexu. Pro klienta to zpravidla nekončí šťastně. V zahraničí lze ale už teď sledovat trendy, které pravděpodobně dříve či později pozitivním způsobem ovlivní i náš finanční trh. Afluentní klientela je čím dál informovanější a náročnější na investiční služby. Zároveň za ně není ochotná platit příliš mnoho. Z toho vyplývá i pro Čechy několik možností, kam se bude vývoj ubírat: V budoucnu budou čeští afluenti své investice více diverzifikovat, přičemž budou méně investovat do nemovitostí a více do akcií. (Přitom by si ale měli dávat pozor na „home bias“, tedy psychologickou tendenci investorů preferovat domácí cenné papíry. Vzhledem k tomu, že pražská burza je velmi malá a obsahuje jen několik málo dostatečně likvidních titulů, měly by velkou část portfolia tvořit zahraniční cenné papíry. )

S tím, jak poroste povědomí afluentních investorů o finančních trzích, budou také méně slyšet na různé garantované investice, které většinou pouze garantují zisk finančním institucím.
Alokace aktiv českých investorů by se tak postupně měla blížit alokaci těch západoevropských. Investoři budou také více využívat služeb investičních poradců. Jeho výběru by ovšem měli věnovat hodně pozornosti. (Jak poznat solidního? Není to jednoduché, nicméně jedno pravidlo platí spolehlivě. Zatímco nesolidní neustále mluví o výnosech, solidní mluví o rizicích.) Závěrem jedno doporučení. Když afluentní investoři v průzkumu Legg Mason odpovídali na otázku, jakou investiční radu by dali dalším generacím, nejčastější odpovědí bylo: vypracovat investiční plán a toho se držet. Jedno staré rčení totiž říká: Kdo neplánuje, neuspěje. A v investování to platí dvojnásob.

***

Kdo je afluent?

Afluentní klient bývá definován jako jednotlivec, který disponuje investičními aktivy v rozmezí 100 tisíc až milion dolarů - tedy pro kvalifikaci do této skupiny byste měli disponovat majetkem od dvou do dvaceti milionů českých korun. Definice přitom nezahrnuje méně likvidní aktiva, například rezidenční a jiné nemovitosti. Odhaduje se, že v tuzemsku žije 50 až 70 tisíc takových osob. Jejich počet v posledních letech roste.

Forbes: Chudí boháči _1

 

Forbes: Chudí boháči_2